Dopravní značení ulehčuje lidem cestování už několik staletí. Ve starém Římě se používaly tzv. milníky, tedy kameny, na kterých byla vyznačena vzdálenost od Říma. V Sasku a Rusku se podobné kamenné sloupky začaly objevovat v 17. století, o několik desítek let později pak v Německu vznikají dřevěné značky, které značily křížení cest. Na území dnešních Čech se značení upozorňující na nebezpečná místa a železniční přejezdy datuje až na konec prvního desetiletí minulého století, byť o automobilismu mluvíme již od konce století devatenáctého.
Za úplné předchůdce dopravních značek považujeme jednak kameny, které se kladly podél cest a značily nebezpečí nebo třeba zakázanou cestu, známé jsou ale i tzv. brzdové kameny. Jejich úkolem bylo upozornit vozku, že je před ním prudké klesání a je proto potřeba těžký povoz přibrzdit. K dalšímu rozvoji značení dochází v 18. století, kdy se začala více využívat poštovní doprava, z roku 1878 se dochoval zákon, podle kterého musely být silnice označeny cestníky, tedy dnešními ukazateli směru.
První na světě byli Britové
V roce 1903 byly v Británii uzákoněny poprvé značky v podobě, v jaké je známe dnes. Měly buď tvar kruhu, nebo trojúhelníku. Odtud se rychle šíří do Evropy, například do Německa či Itálie. Důležitým momentem ve vývoji značení je rok 1908, kdy se v Paříži konal silniční kongres, který se mimo jiné věnoval i této tematice. O rok později byla uzavřena Mezinárodní úmluva o jízdě motorovými vozidly, která ukládala povinnost označovat nebezpečné úseky na silnicích výstražnými značkami. Tehdy to byly pouze čtyři značky, které označovaly díru na silnici, zatáčku, přejezd přes přejezd a křižovatku. K těm posléze přibyly další upozorňující na uzavřenou silnici, celní úřad, most a nejvyšší povolenou rychlost. V blízkosti státních hranic to byly dále značky informující řidiče o režimu provozu, tedy to, zda se v dané zemi jezdi vpravo či vlevo.
Spočítejte si rychle povinné ručení
Děkujeme za Váš zájem.
Budeme Vás co nejdříve kontaktovat.
Než vám zavoláme, prohlédněte si
nabídky cestovního pojištění.
Stejná značka, jiný význam
Dalším mezníkem ve vývoji dopravního značení je rok 1931, kdy byla ve švýcarské Ženevě podepsána dohoda sjednocující význam dopravního značení. Smlouva upravovala nejen značení nebezpečných míst, ale i přednost v jízdě a orientační značení. Pro příkazové a zákazové značky byla zvolena červeno-bílá barva a bylo stanoveno pravidlo pravé či levé ruky. Ve většině států se podařilo sjednotit pravidla v první polovině 30. let minulého století.
U nás se od roku 1935 užívalo ucelené značení v podobě šesti značek, které jsou víceméně stejné dodnes. Podoba jiných se ale několikrát měnila. Tak například “stopka”, u nás zavedená v roce 1939. Její původní podoba byl červeně orámovaný trojúhelník s modrým podkladem a bílým nápisem. V roce 1951 už to byl kruh s trojúhelníkem uprostřed a černým nápisem STOP, podobu, kterou užíváme dnes, tedy červenobílá značka ve tvaru osmiúhelníku, dostala v roce 1975.
Podobným vývojem jako stopka si prošly i cedule směrové. Do konce 50. let byly žluto-černé, pak modro-žluté, současnou modro-bílou podobu získaly v roce 1990.
Zákaz segwayů
S rozvojem automobilismu a dalších technologií dochází k postupnému obměňování a vzniku dalších značek. Mezi poslední nové značky řadíme Zákaz vjezdu osobních přepravníků (segwayů) či Zóna pro cyklisty z roku 2016. Svislých dopravních značek tak nyní máme něco přes dvě stovky.
Pokud se vám při cestování autem po Evropě zdá, že v každé zemi vypadá stejná značka jinak, máte pravdu. Po bližším prozkoumání ale zjistíte, že se vesměs jedná jen o trochu jiný odstín barvy či typ písma. Základ je ale stejný – zákazové značky jsou kulaté, značky upravující přednost jsou trojúhelníkové, hlavní silnice je ve tvaru kosočtverce a stopka je osmiúhelníková.
Obrázky převzaty z www.commons.wikimedia.org.